Podrobné informace
Dění na úrovni EU
Dění na úrovni České republiky
Dění na úrovni České republiky
1. Stávající stav
Legislativní přístup v oblasti ochrany hospodářské soutěže v České republice byl v devadesátých letech určován dvěma základními faktory – na jedné straně uvolněním nadměrného státního dirigismu, který byl v této oblasti charakteristický pro komunistické režimy, na druhé straně neponecháním tvorby konkurenčního prostředí plně v režii podnikatelských subjektů a zajištěním regulace v odvětvích s přirozeným monopolem. Výsledkem byl zákon o hospodářské soutěži, který byl připraven a přijat v roce 1991 a který po dvou novelách v letech 1992 a 1993 byl nahrazen od 1. července 2001 zákonem číslo 143/2001 Sb., který byl již čtyřikrát novelizován.
Zákon č. 143/2001 o ochraně hospodářské soutěže je zaměřen na zákaz dohod omezujících soutěž, zneužívání dominantního postavení a kontrolu spojování podniků. Tento právní předpis stanovuje postup při aplikaci článků 81 a 81 Smlouvy o ES orgány České republiky a některé otázky jejich součinnosti s Evropskou komisí v souladu nařízením Rady č. č. 1/2003.
V současné době je ochrana hospodářské soutěže v České republice institucionálně zajišťována Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen Úřad) se sídlem v Brně. Úřad začal pod tímto názvem fungovat od 1. listopadu 1996, přičemž navázal na činnost dřívějšího ministerstva pro hospodářskou soutěž. Působnost Úřadu je vymezena zákonem č. 273/1996 Sb., ve znění zákona č. 187/1999 Sb. Úřadu přísluší vytvářet podmínky pro podporu a ochranu hospodářské soutěže tedy existenční ochranu hospodářské soutěže jako ekonomického a sociálního fenoménu před jejím narušením jednáním ve formě zakázaných dohod, zneužití dominantního postavení a nedovoleným spojováním soutěžitelů, vykonávat dohled při zadávání veřejných zakázek a veřejné podpory.
Soutěžní právo se vztahuje na tzv. soutěžitele, kterými se rozumí fyzické osoby, právnické osoby i jejich sdružení, za podmínky, že se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, přičemž není podmínkou, aby
se jednalo o podnikatele.
Zakázanými dohodami se myslí případy, kdy subjekty na trhu zvolí cestu vzájemné spolupráce místo konkurence. Mohou tak tajně vytvářet kartely, které se pokouší např. stanovovat pevné ceny nebo si mezi sebou rozdělit trh. Hospodářská soutěž by takto byla narušena samotnou dohodou mezi soutěžiteli (např. stanovením minimální ceny), rozhodnutím jejich sdružení nebo jednáním soutěžitelů ve vzájemné shodě.
Dominantní postavení na trhu má soutěžitel nebo společně více soutěžitelů (společná dominance), kterým jejich tržní síla umožňuje chovat se ve značné míře nezávisle na jiných soutěžitelích nebo spotřebitelích. Tržní sílu Úřad posuzuje podle hodnotového vyjádření zjištěného objemu dodávek nebo nákupu na trhu daného zboží (tržní podíl) dosaženého soutěžitelem nebo soutěžiteli se společnou dominancí v období, které je zkoumáno podle tohoto zákona a podle dalších ukazatelů, zejména podle hospodářské a finanční síly soutěžitelů, právních nebo jiných překážek vstupu na trh pro další soutěžitele, stupně vertikální integrace soutěžitelů, struktury trhu a velikosti tržních podílů nejbližších konkurentů.
Zákon vymezuje pojem spojení soutěžitelů tím, že pokud má nějaká obchodní transakce proběhnout, a roční obraty zúčastněných soutěžitelů překročí zákonem předvídané prahové hodnoty, musí být předem oznámena Úřadu, a spojení nemůže být uskutečňováno, dokud Úřad nevydá rozhodnutí, kterým je povoluje. Nedávným případem je převzetí jedenácti hypermarketů společnosti Carrefour britským obchodním řetězcem Tesco. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže i Evropská komise sloučení již v ČR schválily. Podle Evropské komise v ČR transakce konkurenci nenaruší, protože Tesco po fůzi bude s 38 prodejnami teprve čtvrtým největším řetězcem.
Rozhodnutí Úřadu má pravomoc přezkoumat soud.
Zdroj: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Hospodářská soutěž - Poslední vývoj.
Dění na úrovni EU
Obsah:
2. Důvod vzniku soutěžních pravidel EU
5. Modernizace institucionální zajištění a řízení ve věcech soutěže
Soutěžní politika není považována v Evropské unii za cíl sám o sobě, ale spíše za nástroj sloužící k dosažení základních cílů Společenství. Těmito cíli jsou trvalý a udržitelný růst, podpora stability, zvyšování životní úrovně a především vytvoření jednotného vnitřního trhu. Ochrana hospodářské soutěže podporuje tyto základní cíle, neboť nutí podnikatelské subjekty ke zvyšování efektivnosti, zkvalitňování vyráběné produkce a snižování cen pro konečné spotřebitele.
O nutnosti existence určité formy ochrany hospodářské soutěže nelze v obecné rovině pochybovat. Podporuje efektivní rozdělování zdrojů ve firmách, tlačí ceny dolů, nutí firmy inovovat, dynamicky se přizpůsobovat změnám preferencí spotřebitelů, vydávat nemalé částky na výzkum a vývoj. Existují i důvody politické. Nelze opominout právo volby či právo zakládat firmy. Specifickým posláním evropské soutěžní politiky je bdít nad "jednotou vnitřního trhu", tedy zajistit fungování soutěže v rámci celé Evropské unie.
2. Důvod vzniku soutěžních pravidel
Soutěžní pravidla, obsažená jen v několika článcích (81-89) Smlouvy, vyplývají z článku 3 (odstavce g) Smlouvy, který říká, že aktivity Společenství by měly tvořit "systém, který zajistí, že soutěž na vnitřním trhu není narušována". Cílem Společenství je vytvoření vnitřního trhu, na kterém panují obdobné podmínky jako na domácích trzích. Soutěžní politika se ani tak neopírá o zájmy zúčastněných stran jako spíš o to, co se označuje jako hospodářský zájem Společenství.
Soutěžní pravidla Evropské unie se vztahují jak na jednání soukromých podnikatelských subjektů, tak i na vládní zásahy samotných členských států. Obchodní společnosti mohou omezovat soutěž na trhu dohodami se svými konkurenty nebo zneužíváním svého dominantního postavení na trhu. Stejně tak ovšem i vlády jednotlivých členských států mohou svým jednáním narušit hospodářskou soutěž. V prvé řadě mohou udělit podnikům tzv. výhradní nebo zvláštní práva a de facto tak vytvořit monopol. Druhým způsobem omezení hospodářské soutěže ze strany vlád členských zemí jsou státní podpory, které upřednostňují vybrané podnikatelské subjekty nebo výrobu určitého zboží a služeb.
Politika hospodářské soutěže je jednou ze základních politik Evropské unie. Základy dnešní soutěžní politiky položila v roce 1952 Pařížská smlouva o vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Ucelená pravidla pro ochranu hospodářské soutěže nejen pro trh s energetickými produkty ale vznikla až podepisem Římské smlouvy (1957), zakládající Evropské hospodářské společenství. Vzorem byl antimonopolní Shermanův zákon USA z roku 1890. Dílčí antitrustové normy v Evropě existovaly už před druhou světovou válkou, k jejich rozšíření ale došlo až díky Římské smlouvě. Například tzv. velký zákon začal v Německu platit dnem podepsání Římských smluv.
Klauzule smlouvy o ESUO, které se týkaly hlavních principů soutěžní politiky, byly odrazem amerického antitrustového zákonodárství. Přísná kontrola byla zaměřena především na kartely a koncentrace. Články o hospodářské soutěži Římské smlouvy nedávaly Komisi takové pravomoci jako Vysokému úřadu ESUO, přesto byly silně nadnárodní a prosoutěžní. Některé státy Patnáctky mají dodnes pravidla, která jsou ve srovnání s komunitárními omezená co do rozsahu i efektivnosti implementace. Soutěžní politika Evropských společenství (ES) se tak mohla vyvíjet jako jedna z nejdůležitějších společných politik, přestože za společnou nebyla oficiálně označena. Představuje hlavní zdroj moci Evropské komise ve vztahu k soukromým podnikům a vládám.
Důvodem pro silný mandát Komise v této oblasti byla obava z potenciálních střetů s národními úřady a soudy. Proto je omezená i role Rady, vliv Evropského parlamentu je zanedbatelný. Nad Komisí (strážkyní hospodářské soutěže) stojí jen Evropský soudní dvůr (od roku 1989 Soud první instance), který dosud většinu jejích rozhodnutí potvrdil.
Soutěžní politika EU stojí na pěti základních principech:
1. zákazu společných dohod či praktik mezi podniky, které mohou ovlivnit obchod a bránit či narušovat soutěž na vnitřním trhu;
2. zákazu zneužívání dominantního postavení na vnitřním trhu, pokud to může ovlivnit obchod;
3. dohledu nad pomocí poskytovanou členskými zeměmi;
4. preventivním dozoru nad fúzemi s evropskou dimenzí, které vedou k tržní dominanci;
5. liberalizaci sektorů, které ovládají státem garantované monopoly, například telekomunikace, doprava, energetika.
Články 81-89 Smlouvy o ES obsahují pravidla evropské hospodářské soutěže.
Hlavní pravidla pro podniky veřejného a soukromého sektoru obsahují články 81 a 82 Smlouvy.
Článek 81 zakazuje jako nekompatibilní se společným trhem jakoukoli dohodu, která může ovlivnit obchod mezi členskými zeměmi a zamýšlí omezit (či v důsledku omezuje) soutěž na společném trhu. Za dohodu lze považovat i ústní, tj. nepsanou "gentlemantskou" dohodu. V rámci článku 81 lze udělit nepřeberné množství výjimek, které mohu být individuální (například pokud dohoda vede ke zlepšení výroby a distribuce za předpokladu prospěchu pro spotřebitele) či blokové (například pro některé typy vertikálních dohod, které usnadňují vstup produktu na trh, pro dohody o výzkumu a vývoji atd.). Více o článku 81 …
Článek 82 zakazuje zneužívání dominantního postavení na trhu a představuje tak nástroj pro ochranu malých a středních podniků. Článek 82 Smlouvy prohlašuje zneužití dominantního postavení ze strany podniku nebo několika podniků na společném trhu nebo na jeho podstatné části za zakázané a neslučitelné se společným trhem, pokud toto zneužití může vést k ovlivnění obchodu mezi členskými státy. Jako příklad zneužití dominantního postavení lze uvést vynucování nepřiměřených cen, vázané obchody nebo diskriminaci. Zatímco článek 81 se zabývá dohodami mezi podniky, článek 82 sleduje chování firem, které čelí pouze omezené soutěži díky svému silnému postavení na trhu. Více o článku 82 …
Prováděcí pravidla vztahující se na články 81 a 82 Smlouvy jsou stanovena v nařízení č. 1/2003/ES, který zrušil povinnost centrálního povolování výjimky ze zákazu kartelových dohod ze strany Evropské komise, jež byla zavedena v roce 1962. K tomuto nařízení vydala Evropská komise v roce 2004 balíček dokumentů, která jsou výsledkem reformy modernizace prováděcích antitrustových prováděcích pravidel a procedur a jež vstoupila v platnost v květnu téhož roku. Tyto dokumenty pokrývají konkrétní témata jako například způsob podání stížností, zlepšení fungování Evropské sítě pro hospodářskou soutěž (ECN) či zavedení institutu tzv. vysvětlujícího dopisu (guidance letter) pro podniky, který připraví Evropská komise podnikům-soutěžitelům, jež se na ní obrátí při řešení nové otázky v oblasti soutěžního práva, která jim komplikuje vlastní posouzení jejich dohody či chování na trhu.
Problémy, které vznikaly Komisi při posuzování různých případů spojování podniků, zda jde či nejde o dohodu podléhající zákazu podle čl. 81 Smlouvy, nebo zda se jedná o zneužití dominantního postavení podle čl. 82 Smlouvy, vedly k přijetí Nařízení Rady č. 4064/89 o kontrole spojování podniků, ve znění nařízení Rady č. 1310/97 (dále jen Nařízení). Nařízení je založeno na třech základních principech:
- povinné ex ante oznámení koncentrací, které mají význam z hlediska Společenství;
- výhradní jurisdikce Komise ve vztahu ke všem koncentracím, které mají význam z hlediska Společenství (tzv. one-stop shop princip);
- rozhodnutí jsou přijímána Komisí v právně závazných termínech.
Článek 86 se vztahuje na podniky veřejného práva a podniky, kterým členské státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva. Členské státy nesmí uplatňovat pro tyto podniky žádná opatření, jež by odporovala hospodářské soutěži, avšak je zde stanovena výjimka: Podniky pověřené poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu mohou být vyjmuty z pravidel hospodářské soutěže, pokud jejich uplatnění brání právně nebo fakticky plnění zvláštních úkolů, které jim byly svěřeny. Definice služeb v obecném hospodářském zájmu (např. telekomunikace, poštovní služby, doprava) je sice ponechána na členských státech, nicméně Evropská komise definovala rozsah a kritéria pro aplikaci pravidel v této oblasti.
Články 88 a 89 vymezují pravidla státní pomoci a jsou přesněji popsány v tématu státní pomoc.
Komise se při aplikaci obecných soutěžních pravidel opírá o četnou sekundární legislativu, kterou představuje několik desítek směrnic a nařízení. Namátkou sem patří například normy upravující kompetence Komise ve vztahu k podnikům a státům, různé výjimky a pravidla pro jejich poskytování, normy pro jednotlivá odvětví.
5. Modernizace institucionálního zajištění a řízení ve věcech soutěže
Hlavním nositelem soutěžní politiky Evropské unie je Komise (EK), která funguje jako národní soutěžní úřad. Odvolací instancí je Soud první instance resp. Evropský soudní dvůr.
Rozhodovací pravomoc je v obecné rovině upravena článkem 83 Smlouvy a především na jeho základě vydaným nařízením Rady č. č. 1/2003. Toto nařízení
svěřuje Komisi následující pravomoci:
- udělovat výjimky podle článku 81 odst. 3 Smlouvy;
- zjišťovat skutkový stav při posuzování jednotlivých případů domnělého nebo skutečného porušení čl. 81 a 82 Smlouvy;
- postihovat porušitele sankcemi.
Komise v sobě slučuje jak vyšetřovací, tak rozhodovací pravomoc a řízení před ní má povahu řízení správního. Před vydáním rozhodnutí si Komise vyžádá stanovisko Poradního výboru pro restriktivní praktiky a monopoly, který je složen ze zástupců soutěžních úřadů jednotlivých členských států.
V souvislosti s vyšetřováním si Evropská komise může od vlád členských zemí vyžádat nezbytné informace nebo požádat domácí antimonopolní úřad o vedení šetření. Tento postup se v důsledku přetíženosti a omezených zdrojů EK čas od času používá. Komise upřednostňuje kauzy se zvláštním ekonomickým, politickým či právním významem pro Společenství. Aby nedocházelo k duplicitnímu řízení, byl zaveden institut vzájemného oznamování případů. Funguje i mezi Komisí a českým Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.
Soudní dvůr rozhoduje ve věcech ochrany soutěže ve dvojím směru. Jednak je odvolacím orgánem vůči rozhodnutím Komise týkajících se porušení článků 81 a 82 Smlouvy nebo povolení výjimky podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy. Za druhé působí Soudní dvůr jako orgán vydávající rozhodnutí o právních otázkách na žádost národního soudu některého členského státu podle ustanovení čl. 234 Smlouvy (ex článek 177 Smlouvy).
Zdroje:
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže
Michal Hubař
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Hospodářská soutěž - Poslední vývoj.
