Podrobné informace
Dění na úrovni EU
Dění na úrovni České republiky
Dění na úrovni České republiky
Obsah:
2. Stávající stav a jeho nedostatky
Česká republika v 1. pololetí roku 2006 ratifikovala Římskou úmluvu z roku 1980 (která měla dle závazku být ratifikována v rozumné lhůtě od přistoupení ČR k EU, nejlépe do konce roku 2005). Je žádoucí rychlé přijetí obou komunitárních instrumentů v oblasti úpravy mezinárodního práva soukromého (nařízení Řím I i Řím II) s cílem co největšího a nejrychlejšího posílení právní jistoty účastníků soukromoprávních vztahů.
2. Stávající stav a jeho nedostatky
Fakt, že v době od přistoupení ČR k EU až do poloviny roku 2006 nebyla ratifikována Římská úmluva z roku 1980, v praxi působil účastníkům soukromoprávních vztahů v rámci EU četné obtíže. Do doby účinnosti Římské úmluvy byla na problematiku občanskoprávních závazků plně aplikovatelná právní úprava obsažená v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, aplikovaly se rovněž ostatní bilaterální a multilaterální mezinárodní smlouvy, jichž je Česká republika signatářem.
Platné mnohostranné úmluvy v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního
Nejdůležitější platné bilaterální dohody v oblasti mezinárodního práva soukromého a procesního
Římská úmluva byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv dne 13. 7. 2006 pod č. 64/2006 Sb. m. s., vstoupila v platnost dne 1. 7. 2006.
Pozice České republiky k návrhu na vydání nařízení Řím II je po celou dobu jeho projednávání v Radě EU aktivní a souhlasná, ČR plně podpořila kompromisní návrh rakouského předsednictví – v průběhu projednávání návrhu se řešily pouze některé technické detaily, např. určování rozhodného práva, případě protestních akcí zaměstnanců.
ČR rovněž kvituje snahy finského předsednictví v Radě EU dosáhnout do konce roku 2006 schválení nařízení Řím I v Evropském parlamentu 1. čtení, na pracovní úrovni v Radě EU se pouze řeší technické detaily (např. zajištění vyšší míry flexibility některých ustanovení, vymezení pojmů v nařízení užívaných apod.).
Gestorem pro negociace o návrhu je Ministerstvo spravedlnosti ČR.
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Ochrana spotřebitele - Řím II - Poslední vývoj.
Dění na úrovni EU
Obsah:
2. Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu
5. Proces schvalování návrhu nařízení
Převést Římskou úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazky do podoby komunitárního právního instrumentu (tzv. nařízení Řím I), dodat navrhovanému právnímu předpisu přidanou hodnotu a tím posílit právní jistotu účastníků právních vztahů v oblasti smluvních závazků s přeshraničním prvkem v rámci EU. Vedle toho dosáhnout přijetí komplementárního právního předpisu – nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky (nařízení Řím II) a tím dovršit harmonizaci právní úpravy v oblasti mezinárodního práva soukromého v Evropské unii.
2. Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu
Evropská komise předložila návrh nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky, jehož cílem je zajistit, aby soudy ve všech členských státech EU aplikovaly stejná pravidla na mimosmluvní závazky v případě pozitivního konfliktu dvou právních řádů různých členských států (tedy situace, kdy jsou dle pravidel mezinárodního práva soukromého určeny právem rozhodným pro závazkový vztah dva národní právní řády současně).
Římská úmluva z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazky totiž harmonizuje kolizní normy aplikovatelné na smluvní závazky; na jejím základě předložila Komise Zelenou knihu, jejímž účelem bylo odpovědět, zda by Římská úmluva z roku 1980 měla být převedena do podoby právně čistého komunitárního instrumentu (nařízení nebo směrnice), kterým by současně byla problematika modernizována.
Hlavním cílem navrhovaných opatření je zajistit, aby právní stav byl vyhodnocen stejným způsobem, ať už rozhoduje soud v kterémkoli členském státě EU, a tím zajistit přínos výstavbě fungujícího prostředí pro vymahatelnost práva v celé Evropě.
Základní pojmy mezinárodního práva soukromého
Římská úmluva z roku 1980 vstoupila v účinnost až 1. dubna 1991, kdy ji ratifikovaly všechny z původních smluvních stran a stala se komplementárním mezinárodně smluvním instrumentem k Bruselské úmluvě z roku 1968. Ta byla později nahrazena tzv. nařízením Brusel I. (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) 44/2001 o pravomoci a příslušnosti soudů a vykonatelnosti soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a stanoví, že existují případy, kdy příslušnost k rozhodování náleží soudům více členských států. Je tedy reálné riziko, že některý z účastníků řízení může podat žalobu u soudů určitého státu ne proto, že by soud byl nejvhodnějším pro rozhodnutí ve věci (ačkoliv mohou být pro něj např. nejsnadněji získatelné relevantní důkazy pro rozhodnutí ve sporu), ale protože aplikuje právo, které je nejvýhodnější pro jeho kauzu (dochází k tzv. fenoménu „forum shopping“).
Zajištěním aplikace stejných pravidel pro tentýž typ mezinárodněprávního smluvního vztahu snižuje unifikace kolizních norem riziko vzniku forum shoppingu v rámci Společenství.
Pravidla obsažená v Římské úmluvě byla ke dni posledního rozšíření platná v 15 starých členských státech, přičemž ve všech z nich má také Evropský soudní dvůr pravomoc k rozhodování o interpretaci ustanovení Římské úmluvy. Jelikož se však stále jedná o mezinárodní smlouvu a nikoliv o komunitární instrument, neaplikovala se od 1.5.2004 automaticky v 10 nových členských státech, po podpisu přístupové smlouvy však započal v nových státech vnitrostátní proces ratifikace. Aby bylo zamezeno nežádoucím průtahům, je přístupová smlouva doplněna deklarací, v níž se členské státy zavazují ratifikovat úmluvu v rozumné lhůtě, nejlépe do konce roku 2005. V ČR byla smlouva ratifikována v 1. pololetí 2006, vstoupila v účinnost dne 1. 7. 2006.
Základním cílem systému zřízeného úmluvou je princip svobodné volby rozhodného práva, který zaručuje smluvním stranám možnost bez omezení si zvolit právo rozhodné pro jejich smlouvu. V případě, že si účastníci řízení rozhodné právo nezvolí, aplikuje se právo, které má k uzavírané smlouvě nejbližší vztah; předpokládá se přitom, že je to právo země, kde má trvalé bydliště či sídlo smluvní strana, která je dle smlouvy povinna poskytnout plnění.
Stejně jako nařízení Brusel I obsahuje i Římská úmluva speciální pravidla k ochraně slabší smluvní strany, kterou jsou typicky spotřebitelé a zaměstnanci.
Za stavu ještě před přistoupením nových členských států k EU představila Evropská komise v lednu 2003 Zelenou knihu, kterou nastolila otázku, zda by Římská úmluva z roku 1980 měla být převedena do podoby komunitárního právního nástroje (nařízení nebo směrnice); k Zelené knize bylo doručeno okolo 80 odpovědí.
V lednu 2004 pak Komise uspořádala veřejné slyšení o převodu Římské úmluvy z roku 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazky a její modernizaci. Přijetí formálního návrhu Evropské komise na vydání tzv. nařízení Řím I bylo plánováno na konec roku 2005, došlo k němu skutečně v prosinci 2005. Je třeba, aby návrh projednala Rada EU, je očekáváno jeho první čtení v Evropském parlamentu.
Jelikož nařízení Brusel I se týká jak smluvních, tak i mimosmluvních závazků, usoudila Komise, že právní úprava by měla být harmonizována v obou oblastech. Již v květnu 2002 proto zahájila rozsáhlé konzultace se zainteresovanými stranami o předběžném návrhu na vydání nařízení Rady o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky. V rámci této smlouvy bylo Evropské komisi zasláno okolo 80 příspěvků; na jejich základě se konalo v Bruselu dne 7. 1. 2003 veřejné slyšení v této věci.
V červenci 2003 pak Komise představila svůj návrh na vydání nařízení Evropského parlamentu a Rady o právu rozhodném pro mimosmluvní závazky, které je známo jako tzv. Řím II. Tato iniciativa se zaměřuje na otázku občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou druhým, ať už v případech nehod jako dopravních nehod nebo nehod způsobených vadným výrobkem, nebo v případě porušení soukromí.
Na okraj lze uvést, že v roce 2005 Komise též zahájila zpracovávání studií v oblasti speciální kolizní úpravy rozvodů, majetkových vztahů mezi manžely a finančních důsledků soužití nesezdaných párů a dědictví a závětí. O této problematice byla též vydána Zelená kniha Evropské komise.
Nařízení Řím I. vychází plně z Římské úmluvy z r. 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazky, je jejím převedením do formy komunitárního právního instrumentu.
Nařízení Řím II. si klade za cíl obsáhnout širší rozsah právní úpravy, a to i závazky mimosmluvní, resp. tzv. deliktní. Předmětem jeho úpravy je určení práva rozhodného pro závazky vzniklé tím, že je někomu způsobena škoda nebo je jiným způsobem zasáhnuto do jeho práv či je jednáno na základě jiné právní skutečnosti, než je smlouva jako dvoustranný právní úkon. Základním pravidlem pro určení rozhodného práva je zde přitom místo, kde je způsobena škoda nebo kde by škoda mohla vzniknout. Nařízení tedy zahrnuje nejen škodu skutečnou, nýbrž i škodu hrozící.
V případě, že se nejedná o závazek související se vznikem škody, je základním pravidlem pro určení rozhodného práva místo, kde k jednostrannému právnímu úkonu zakládajícímu závazek došlo.
Nařízení Řím II obsahuje zejména tyto základní principy
Nařízení Řím II. se začne aplikovat ve lhůtě 18 měsíců od přijetí s výjimkou ustanovení upravujícího nahlášení mezinárodních smluv závazných pro členský stát Evropské komisi, které bude pro členské státy závazné ve lhůtě 12 měsíců od přijetí nařízení.
Původně navrhovaný termín nabytí účinnosti nařízení byl 1. 1. 2005, pro prodloužení vyjednávání o návrhu není v současné verzi návrhu doba nabytí účinnosti určena.
5. Proces schvalování návrhu nařízení
Současný návrh nařízení o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím II) je v pracovní skupině Rady EU projednáván od září 2003. Jeho hlavním účelem je unifikovat kolizní normy národního práva členských států EU týkající se nesmluvních závazků a tak rozšířit harmonizaci mezinárodního práva soukromého ve vztahu k občanským a obchodním závazkům.
V první polovině roku 2005 vypracovala zpravodajka Evropského parlamentu europoslankyně Diana Wallis zprávu k původní verzi nařízení z roku 2003, kterou Evropský parlament schválil v plénu EP dne 6. 7. 2005.
K podstatným změnám oproti původnímu znění návrhu patřilo např. vypuštění ustanovení zakotvujících právo na náhradu škody způsobené pomluvou v médiích na základě pozměňovacích návrhů Evropského parlamentu. V původním návrhu, v jehož rámci bylo dotčené osobě přiznáno právo vymáhat náhradu škody v jejím domovském státě, totiž bylo spatřováno nebezpečí omezení svobody.
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Ochrana spotřebitele - Řím II - Poslední vývoj.
