Ochrana spotřebitele - vybrané oblasti I

Dění na úrovni  České republiky 

Obsah:

1.     Cíl

2.     Stávající stav a transpozice platné směrnice

3.     Pozice České republiky

1. Cíl

Podpořit snahy Evropské komise o harmonizaci legislativy členských států EU a zlepšení fungování jednotného vnitřního trhu se spotřebitelskými úvěry a tím dosáhnout především vyšší míry ochrany spotřebitele. V závislosti na konečném znění směrnice novelizovat stávající národní legislativu v oblasti ochrany spotřebitele

2. Stávající stav a transpozice platné směrnice

Platná směrnice o spotřebitelském úvěru byla do českého právního řádu transponována zákonem č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., a Občanským zákoníkem, zejména jeho ustanoveními Hlavy páté, která upravuje spotřebitelské smlouvy.

3. Pozice České republiky

Při dosavadních jednáních o návrhu nové směrnice v Radě EU a jejích orgánech (Výboru stálých zástupců – COREPER I) ČR prosazovala pozitivní přístup k návrhu,  podporovala návrh Evropské komise a zasazovala se o její přijetí v co nejkratší době. Dle stanoviska ČR totiž návrh posune ochranu spotřebitele v oblasti spotřebitelských úvěrů na kvalitativně vyšší úroveň a navíc bude jeho přijetím problematika související s trhem se spotřebitelskými úvěry aktualizována tak, aby lépe odpovídala potřebám současného finančního prostředí v EU a podporovala využívání spotřebitelských úvěrů v ČR i na vnitřním trhu EU. ČR neměla zásadní problém s žádným z navrhovaných ustanovení nové směrnice.

K jednotlivým principům a základním prvkům návrhu konkrétně ČR prosazovala a prosazuje tyto pozice:

• Podporuje zakotvení plné neboli maximální harmonizace, jak ji navrhla Evropská komise, neboť přispívá k vyšší míře právní jistoty spotřebitelů i poskytovatelů úvěrů;
• Podporuje kombinaci maximální harmonizace s principem vzájemného uznávání
  • takový přístup i přes existující nevýhody (snížení právní jistoty spotřebitele v přeshraničních vztazích) zakotvení principu vzájemného uznávání zajistí rovnocennou a stejně vysokou úroveň ochrany spotřebitele;
  • ČR by případně byla ochotna souhlasit i s vypuštěním principu vzájemného uznávání za předpokladu, že všech cílů směrnice bude možné dosáhnout i za této situace
  • za tím účelem navrhuje provést analýzu dopadů, která by mohla být použita i pro vyhodnocení ostatních sporných otázek návrhu.

Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Ochrana spotřebitele - spotřebitelský úvěr - Poslední vývoj.

Dění na úrovni EU

Obsah:

1.    Cíl

2.    Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu

3.    Principy návrhu směrnice o spotřebitelském úvěru

4.    Proces schvalování směrnice

1. Cíl

V rámci přezkumu spotřebitelského acquis, jehož obecným cílem je zpřehlednit a zefektivnit stávající komunitární legislativu a vytvořit podmínky pro zlepšení fungování jednotného vnitřního trhu EU, je stávajícím projednáváním návrhu nové směrnice o spotřebitelském úvěru sledováno partikulárního cíle – zlepšení fungování jednotného vnitřního trhu se spotřebitelskými úvěry. Ambicí návrhu je nejen nově upravit oblast spotřebitelského úvěru, nýbrž i sjednotit právní úpravu roztříštěnou ve směrnicích o spotřebitelském úvěru a směrnici 90/88/EHS, kterou se mění směrnice o spotřebitelském úvěru. Cílem projednávaného návrhu je vytvořit podmínky pro fungující společný vnitřní trh v oblasti spotřebitelských úvěrů v rámci celé EU

2. Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu

Nyní platná směrnice o smlouvě o spotřebitelském úvěru pochází z roku 1987 (Směrnice Rady 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru v platném znění“): upravuje problematiku smluv o úvěru, na jejichž základě věřitel poskytuje nebo se zavazuje poskytnout úvěr ve formě odložených plateb, půjčky nebo obdobného finančního uspořádání). 

            Platná směrnice o spotřebitelském úvěru vykazuje zejména následující nedostatky:

• je vdnešní době již zastaralá a nevyhovující – vdobě jejího přijetí totiž spotřebitelský úvěr nebyl na finančním trhu natolik využívaným a častým nástrojem jako dnes. Mnoho spotřebitelů spravovalo své finance hotovostně a úvěru bylo využíváno zejména ve formě osobních hotovostních půjček nebo smluv o splátkovém prodeji. Klíčová ustanovení platné směrnice proto vycházejí ztéto reálné situace.

Institut spotřebitelského úvěru prošel od konce 80. let 20. století dramatickým vývojem – a to jak po stránce jeho ekonomického významu, tak po stránce procesní. Zejména vývoj nástrojů k poskytování úvěru způsobil, že stávající legislativa se stala nevyhovující. Ačkoliv smlouvy o prodeji na splátky jsou dosud často využívány, jsou formy spotřebitelského úvěru na trhu nabízeny v mnoha dalších modifikacích od leasingových smluv s následným převodem vlastnictví, splátkového prodeje, prodeje na kreditní platební karty až k hotovostnímu úvěru a kontokorentním účtům. Z těchto instrumentů vzrostl zejména počet kontokorentních účtů, které jsou platnou směrnicí pokryty pouze zčásti.

• Platná směrnice také již není vyhovující vkontextu jednotného vnitřního trhu: je založena na principu minimální harmonizace a upravuje pouze základní regulační rámec standardů pro spotřebitelský úvěr vrámci EU. Vdůsledku toho, a též spřihlédnutím ke shora popsanému rozvoji trhu súvěry, přijaly členské státy přísnější vnitrostátní právní úpravu, než jsou standardy ve směrnici zakotvené scílem tím či oním způsobem posílit ochranu spotřebitele. Výsledkem je jednak diverzita, jednak nepřehlednost národních právních úprav. Přitom všechny členské státy uznávají důležitost právní regulace voblasti spotřebitelského úvěru, jdou však při koncipování své národní úpravy každý vlastní cestou. Vdůsledku toho neexistuje jednotný vnitřní trh se spotřebitelským úvěrem a poskytovatelé úvěrů spřeshraniční činností jsou nuceni přizpůsobovat se vkaždém členském státě jiným podmínkám právní úpravy. I pro spotřebitele je nejednotnost komplikací: byť i mohou využívat široké nabídky na národním trhu se spotřebitelskými úvěry, nemohou příliš profitovat zpřeshraniční hospodářské soutěže mezi poskytovateli.

3. Principy návrhu směrnice o spotřebitelském úvěru

Základními znaky projednávaného návrhu jsou:

• přístup tzv. maximální harmonizace: Na rozdíl od dříve prosazované harmonizace minimální (byla základním principem při tvorbě stávající platné spotřebitelské legislativy – viz téma Revize spotřebitelského acquis) je nyní prosazována harmonizace širší, která spotřebitelům i poskytovatelům úvěrů zajišťuje vyšší míru právní jistoty při přeshraničním poskytování či čerpání úvěrů; tento přístup na druhé straně značně omezuje možnosti volby obsahu vnitrostátní právní úpravy členskými státy,
• princip vzájemného uznávání ve vymezených okruzích případů: členským státům by dle tohoto principu měl být ponechán prostor pro přijetí vlastní právní úpravy vněkterých oblastech; zdůvodu funkčnosti jednotného vnitřního trhu by tato úprava měla být předmětem vzájemného uznávání mezi ostatními členskými státy,
• bude harmonizována metoda pro výpočet roční úrokové sazby,
• změnu oproti platné směrnici představuje především rozsah působnosti směrnice navrhované:

• nová směrnice má být omezena na úvěry ve výši do 50.000 eur; nebude tedy pokrývat úvěry sjištěním nemovitostmi (na bydlení, výstavbu aj.) ,
• způsobnosti byly vyloučeny zcela hypotéční úvěry, na které se má vztahovat připravovaná směrnice o evropském hypotéčním úvěru,
• vyloučeny také byly leasingové smlouvy, které nestanoví povinnost koupě předmětu smlouvy,
• směrnicí pokryty nejsou ani smlouvy o zárukách a ručeních spojených súvěrovou smlouvou.

• směrnicí je zaváděn zjednodušený režim pro smlouvy o úvěrech do 300 eur (členským státům je ponechána větší volnost pro přijetí jejich právní úpravy),
• podrobněji upravuje skutečnosti související spřečerpáním úvěrů,
• upravena jsou specifika související sposkytováním informací před uzavřením smlouvy a ve smlouvě samotné (informace vreklamě na úvěr),
• své místo má i úprava dalších práv a povinností smluvních stran: právo na odstoupení od smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření, právo splatit úvěr před stanoveným datem splatnosti, právo odstoupit od úvěrové smlouvy, je-li zrušena související smlouva kupní apod.

4. Proces schvalování směrnice

Směrnice podléhá tzv. režimu spolurozhodování, je tedy navržena Evropskou komisí, poté musí být schválena Radou EU a Evropským parlamentem.

Komise na revizi úpravy pracuje od roku 2002, kdy předložila první návrh nové směrnice, ten se však setkal s nesouhlasem ze strany zástupců průmyslu, spotřebitelských organizací i Evropského parlamentu (který k původnímu návrhu připojil 150 pozměňovacích návrhů).

Nový návrh poté, co předchozí nebyl Evropským parlamentem schválen, předložila Komise v říjnu 2004 a i po jeho předložení pokračovala Komise v konzultacích s členskými státy a zainteresovanými partnery. Revidovaná a konsolidovaná druhá verze návrhu Komise z října 2005 pak již navazuje jednak na neúspěšný dříve předložený dokument a současně obsahuje všechny známé pozměňovací návrhy Parlamentu; lze tedy předpokládat, že bude přijat bez větších obtíží.

V rámci negociací mezi členskými státy EU na Radě EU byl princip tzv. maximální harmonizace jednoznačně podpořen členskými státy s výjimkou Německa, byla však k němu vznesena řada výhrad.

V otázce vzájemného uznávání  byl tento princip členskými státy naopak přijat negativně z důvodu narušení právní jistoty spotřebitelů i poskytovatelů úvěrů. Jelikož platná národní úprava se v některých případech i diametrálně liší, nebylo by možné zajistit, aby úroveň ochrany spotřebitele dosažená v národním právu byla zachována, současně by však bylo umožněno vzájemné uznávání za zachování principů maximální harmonizace.

Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Ochrana spotřebitele - spotřebitelský úvěr - Poslední vývoj.