Podrobné informace
Dění na úrovni EU
Dění na úrovni České republiky
Dění na úrovni České republiky
Obsah:
2. Stávající stav a jeho nedostatky
Cílem transpozice směrnice EU ETS do české legislativy bylo vytvořit právní prostředí, umožňující českým provozovatelům zapojit se do EU ETS ode dne vstupu ČR do EU v roce 2004 a podílet se tak na naplnění cíle této směrnice snižovat emise skleníkových plynů co možná s nejnižšími náklady.
2. Stávající stav a jeho nedostatky
Česká ekonomika prošla významným transformačním obdobím, v němž v důsledku strukturálních změn došlo k podstatnému snížení emisí skleníkových plynů o více jak 25% proti roku 1990 – výchozí základně, k níž se hodnotí závazek k Kjóta snížit emise o 8%.
Národní alokační plán se začal připravovat již na podzim roku 2003 a po mnoha peripetiích byl přijat vládou ČR ve formě nařízení vlády v předložen Komisi koncem roku 2004. Komise nesouhlasila s celkovou výší alokace 107 mil. t a po delším vyjednávání byl přijat NAP ve výši 97 mil. t. Finální podoba byla opět přijata jako nařízení vlády v létě 2005, tedy v polovině prvního obchodovacího roku.
Koncem roku 2003 byl připraven návrh zákona o obchodování s emisemi skleníkových plynů, který vstoupil v platnost efektivně k 1. lednu 2005 jako Zákon o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů pod číslem 695/2004 Sb.
Státní správa připravila v návaznosti na přijatou legislativu příslušná opatření (povolení emitovat skleníkové plyny všem povinným provozovatelům na základě jejich žádosti, registr a další, aby systém obchodování mohl alespoň ve druhém pololetí fungovat. Průtahy byly zaznamenány rovněž v akreditaci verifikátorů emisí, poněvadž systém vyžaduje tuto verifikaci pro uzavření hospodářského roku a obchodovacího roku a vyřazení odpovídajícího počtu povolenek.
Výhodné výchozí podmínky umožnily vyžadovat vyšší alokaci než striktně odpovídá „pokrytí potřeb provozovatele“, přesto v NAP došlo k řadě excesů, kdy evidentně byly poškozeny zvláště malé firmy, jejichž účast v EU ETS nemá praktický význam, zatímco převážná většina firem získala alokace umožňující prodej povolenek aniž došlo reálně k úsporám emisí. Zde nutno konstatovat, že tato vyšší alokace má racionální základ v tom, že tyto firmy v mnoha případech investovaly do změny palivové základny (plyn namísto uhlí), racionalizovaly spotřebu apod., takže alokace zohledňující historické emise a potenciál růstu firmy/oboru byla naprosto v pořádku.
Provedené verifikované ohlášení za rok 2005 pak dává kvalifikovaný základ pro přípravu NAP na hlavní obchodovací období v letech 2008 – 2012, jehož příprava právě probíhá.
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Průmyslové emise - Poslední vývoj.
Obsah:
2. Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu
4. Původní návrh směrnice, proces schvalování směrnice
Cílem obchodování je pomoci členským státům EU dodržet závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Díky tomu, že je zapojeným společnostem poskytnuta možnost kupovat nebo prodávat povolenky na emise, je možné stanovených cílů snížení emisí skleníkových plynů dosáhnout za vynaložení nižších nákladů. Nutno ovšem konstatovat, že ekonomická výhodnost systému obchodování je vysloveně oborově specifická a u kapitálově náročných oborů výnos z prodeje přebytečných povolenek je pouhým malým příspěvkem k nákladům, které je nutno vynaložit na snížení emisí.
2. Důvod vzniku návrhu a nedostatky stávajícího stavu
Globální změna klimatu je v současnosti jedním z nejvážnějších témat nejen vědeckých a politických diskusí a akcí, ale i denního života společnosti. Mezinárodní aktivity zahájené na přelomu osmdesátých a počátkem devadesátých let vedly nejprve k ustavení Mezivládního panelu ke změně klimatu (IPCC) v roce 1989, následně k zahájení jednání na úrovni OSN (1990) a poté k přijetí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) v roce 1992. Tato úmluva (UNFCCC) vstoupila v platnost 21. března 1994.
Podle Třetí hodnotící zprávy (TAR), kterou v roce 2001 připravil Mezivládní panel ke změně klimatu (IPCC), se globální průměrná teplota povrchu planety od roku 1861 zvýšila a podle analýz Světové meteorologické organizace se devět zcela nejteplejších roků vyskytlo právě v posledních deseti letech. Zcela nejteplejším rokem byl rok 1998, následovaný roky 2002, 2003, 2004 a 2001. Ve 20. století došlo k nárůstu průměrné teploty o 0,6 ± 0,2 ºC a projekce dalšího vývoje ukazují, že bez přijetí odpovídajících opatření by teplota měla do konce 21.století vzrůst od dalších 1,4 až 5,8 ºC.
Při přípravě projekcí atmosférických koncentrací skleníkových plynů a aerosolů a následně projekcí vývoje budoucího klimatu vycházejí klimatické modely z emisních scénářů dle Zvláštní zprávy o emisních scénářích (SRES), kterou připravil IPCC. Emisní scénáře zohledňují různé předpoklady socio-ekonomického, energetického a populačního vývoje světa do konce 21. století.
Politickým rozhodnutím zainteresovaných států a Evropského společenství byla hypotéza antropogenní příčiny globální změny klimatu v důsledku nárůstu obsahu skleníkových plynů v atmosféře přijata jako základ pro uplatnění principu předběžné opatrnosti a pro vypracování politiky a strategie k omezení klimatických změn snížením emisí skleníkových plynů, především oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv. Praktickým důsledkem těchto politických rozhodnutí je přijetí Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu (prosinec 1997) a jeho vstup v platnost 16. února 2005.
Kjótský protokol zavazuje smluvní strany snížit emise skleníkových plynů v období 2008 - 2012 o příslušný objem podle svého závazku, uvedeného v příloze B protokolu, oproti stavu emisí v roce 1990. Členské státy EU-15 jsou povinny snížit svoje celkové emise o 8 % (tj. absolutně o 336 Mt CO2 ekv. ročně). Nové členské země mají stanoveny přílohou B své vlastní redukční cíle. Většinou jde rovněž o závazek 8 %, v případě Maďarska a Polska o 6 %. Maďarsku, Polsku a Slovinsku stanovuje příloha B odlišný referenční rok. Protokol rovněž nabízí možnost uplatnění flexibilních mechanizmů (obchodování s emisemi, projekty Společného zavádění – Joint Implementation (JI) – v rozvinutých zemích a projekty Mechanizmů čistého rozvoje – Clean Development Mechanisms (CDM) – v rozvojových zemích), které mají rozvinutým zemím napomoci ke snižování emisí a splnění svého Kjótského závazku za výhodnějších ekonomických podmínek a zároveň pomoci rozvojovým zemím k transferu nových technologií.
Členské státy EU-15 se na celkových emisích EU-25 podílejí přibližně 85 % a nové členské státy 15 %. Současné emisní inventury ukazují, že k roku 2003 se podařilo v EU-15 jako smluvní straně Kjótského protokolu snížit svoje celkové emise skleníkových plynů pouze o 1,7 %, což značně snižuje reálné výhledy EU-15 na dosažení Kjótského cíle do období 2008-2012. Přestože od roku 1995 vykazují emise v EU-15 nárůst o 3,6% a v posledních pěti letech dokonce o 4,3%, poslední projekce emisí předpokládají, že další dodatečná opatření na snižování emisí společně s využitím kjótských mechanismů mohou vést ke snížení emisí o 8,8% do roku 2010, což je více než ukládá EU-15 kjótský cíl. Nové členské státy EU vykazují v období 1990-2003 snížení celkových emisí skleníkových plynů o 22 %, byť významné části tohoto poklesu bylo dosaženo zásluhou transformačních procesů, zejména v první polovině devadesátých let; po roce 1995 emise poklesly o 6% a v posledních pěti letech vykazují stabilizaci.
Přestože výhled naplnění závazků Kjótského protokolu v členských státech EU 15 naznačuje, že snížení emisí do roku 2012 může představovat problém, dokument připravený pro zasedání Rady (březen 2005) obsahuje hodnoty středně- a dlouhodobých redukčních cílů pro ekonomicky vyspělé státy v řádu 15-30 % do roku 2020 a 60-80 % do roku 2050 v porovnání s rokem 1990. Co se týče dopadů takovýchto kroků, odhaduje IPCC, že růst světového HDP bude v období 1990 – 2100 zpomalen o 0,003 až 0,06 procenta ročně[1]. Odhady Evropské komise počítají (v případě snahy o dosáhnutí koncentrace CO2 v atmosféře 550 ppmv) s poklesem růstu HDP EU-25 o 0,5 procenta v roce 2025 v případě snižování emisí CO2 o 1,5 procenta ročně po roce 2012. Ovšem pouze za předpokladu zapojení všech zemí do boje proti klimatickým změnám a do systému obchodu s emisními povolenkami. V případě unilaterálního přístupu EU může být dopad na HDP EU 2 – 3x větší a to bez znatelných environmentálních výsledků
3. Historie vzniku návrhu, souvislosti
Evropská unie přijala k naplnění svých závazků z Kjótského protokolu snížení celkových emisí skleníkových plynů do období 2008 až 2012 o 8 % a k dalšímu efektivnímu omezování emisí skleníkových plynů strategický program - Evropský program ke změně klimatu a v jeho rámci pak řadu konkrétních regulačních opatření většího nebo menšího významu, z nichž jsou nejdůležitější:
Směrnice 2003/87/ES[2] o vytvoření systému obchodování s povolenkami skleníkových plynů (EU-ETS) má představovat rozhodující nástroj pro splnění závazku ke snížení emisí skleníkových plynů.Tato Směrnice byla zavedena v průběhu roku 2004, kdy byly rovněž předloženy a pro většinu zemí schváleny Národní alokační plány alokující množství povolenek k vypouštění skleníkových plynů jednotlivými zdroji a jejich provozovateli. Směrnice vstoupila v platnost efektivně 1. ledna 2005 a má umožnit provozovatelům zdrojů emisí skleníkových plynů obchodovat tak, aby optimalizovali své náklady na snižování těchto emisí.
Propojovací směrnice flexibilních mechanizmů Kjótského protokolu a obchodování s emisními povolenkami má umožnit propojení flexibilních mechanizmů JI a CDM na systém obchodování s povolenkami skleníkových plynů (EU-ETS) jako prostředek pro naplnění vlastních cílů členských zemí/podnikatelských subjektů v mezinárodní spolupráci s dalšími zeměmi, které ratifikovaly Kjótský protokol.
Směrnice 2001/77/ES o podpoře výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů[3] je velmi důležitým nástrojem zavádění a využití obnovitelných zdrojů energie (voda, vítr, fotovoltaika, biomasa, geotermální energie) s cílem vyvážit ekonomické nevýhody počátečního období zavádění obnovitelných zdrojů energie do praktického uplatnění.
Směrnice 2003/30/ES o podpoře biopaliv[4] zahrnující využití biopaliv v palivech pro motorová vozidla vytvářející zvýhodněné podmínky pro omezování spotřeby fosilních kapalných paliv ve prospěch růstu podílu motorových paliv z obnovitelných zdrojů.
Směrnice 2004/8/ES o podpoře společné výroby tepla a elektrické energie[5] s cílem napomoci vyššímu energetickému využití fosilních paliv kogenerační technikou.
Směrnice 2003/96/ES o zdanění energetických produktů a elektřiny[6] zavádějící na území EU tzv. uhlíkovou daň, resp. vytvářející rámec pro ekologickou daňovou reformu a pro internalizaci externalit.
Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o látkách obsahujících fluór a vyvolávajících skleníkový efekt (HFCs, PFCs a SF6)[7] – schválení se očekává během letošního roku.
Opatření zavádějící hodnocení tepelně technických parametrů staveb a jejich zlepšování a některé další regulatorní technické prostředky.
4. Původní návrh směrnice, proces schvalování směrnice
Původní návrh Směrnice předložený komisí Parlamentu a Radě (OV C 75 E, 23.6. 3. 2003, str. 33) byl založen na projednání Zelené knihy a obchodování emisemi skleníkových plynů, kde se diskutovala vhodnost a možné funkce v zemích Unie. Tento návrh doznal v průběhu schvalovacího procesu řadu změn (pozměňovacích návrhů bylo v EP asi 600) a v důsledku těchto změn byla přijata v říjnu 2003 Směrnice 2003/87/ES, když předtím byly schváleny dokumenty, jako Společná pozice Rady, Rozhodnutí rady a další. Velmi významným prvkem se schvalovacím procesu bylo stanovisko, že přidělení povolenek představuje státní pomoc příslušnému provozovateli a je tedy nutno hledat takové podmínky, které nebudou narušovat pravidle hospodářské soutěže.
Směrnice definuje rozsah, základní pojmy, stanoví, co je povolenka a způsoby nakládání s tímto nástrojem, definuje podmínky a obsah povolení vypouštět skleníkové plyny, principy alokace na zdroje, časová období pro obchodování (zkušební od roku 2005 do roku 2007 a hlavní od roku 2008 do roku 2012), pokyny pro přípravu Národních alokačních plánů (NAP). Dále stanoví pokynu pro monitorování a hlášení emisí skleníkových plynů, způsoby jejich verifikace, odpovědné aktéry a další okolnosti zavedení systému, známého pod zkratkou EU ETS.
29. ledna 2004 bylo vydáno Rozhodnutí komise C(2004)130 Final stanovící pokyny pro monitorování a ohlašování emisí skleníkových plynů podle uvedené Směrnice. Zpoždění přijetí Směrnice a nutnost její transpozice do národních legislativy způsobily, že NAP byly komisi předkládány postupně v průběhu roku 2004 namísto původně plánovaného termínu do konce dubna 2004, což způsobilo značná zpoždění v procesu a ve svých důsledcích systém obchodování byl oficiálně spuštěn k 1. lednu 2005, aniž byly všechny NAP schváleny. Tyto a další faktory způsobily, že zavedený EU ETS zdaleka nevytváří rovné podmínky na trhu, a naopak dochází ke značné nevyváženosti.
Směrnice předpokládá, že pro druhé obchodovací období budou NAP předloženy do 30. června 2006 tak, aby je bylo možno schválit do 31. 12. 2006. Pro hlavní obchodovací období byly vydány upravené pokyny pro přípravu těchto NAP. Působnost směrnice se plánovitě rozšiřuje jak o další obory, tak o zbývající skleníkové plyny, poněvadž v současném zkušebním období se obchodovalo pouze s emisemi oxidu uhličitého.
Zavedení Evropského systému obchodování s povolenkami emisí (EU-ETS) je spojováno s růstem cen energií (různé prameny a pro různá teritoria uvádějí rozpětí od 8 až do 40 %) a snížením konkurenceschopnosti projevujícím se poklesem HDP v rozsahu od 0,35 % do 0,82 %. Obdobně se očekává pokles exportní výkonnosti evropské ekonomiky a zostření konkurence ze zemí s nižší cenou energie nezatíženou prostředky na omezování klimatických změn. Zavádění tohoto systému je velmi chaotické a znepřehledňuje investiční prostředí obecně, přičemž favorizuje spíše ty, kteří ve svých procesech a řídicích systémech nejsou efektivní.
V některých odvětvích (především v ocelářském průmyslu) se uvolňují skleníkové plyny jako důsledek fyzikálně-chemických procesů. Ve většině případů již tyto emise byly sníženy na technicky nejnižší hodnoty. Tyto fyzikálně-chemické emise, které již není možné dále snížit, by měly být vyjmuty z obchodování. To ovsem nezbavuje příslušná průmyslová odvětví povinnosti snižovat stávající emise v jiných výrobních oblastech (výroba energií). Kritickým faktorem je i horní hranice celkového objemu povolenek pro jednotlivé státy a jednotlivé provozovatele zdrojů. Názory na účinky EU ETS pokrývají spektrum od naprosté skepse po přehnaný optimizmus. Skutečností zůstává, že ani tvůrci systému nezveřejnili konkrétní hodnoty ve snížení emisí skleníkových plynů po zavedení EU-ETS v bilancích přínosů uvažovaných opatření ke snižování emisí skleníkových plynů, nicméně hospodářská sféra upřednostňuje dobrý funkční a nediskriminující systém obchodování před zdaněním energií.
Informace o dalším vývoji v této oblasti naleznete v rubrice Průmyslové emise - Poslední vývoj.
[1] IPCC Working Group 3 report „Climate Change 2001: Mitigation“, technical summary, s. 61.
[2] Úř. věst. 275/32, 25.10.2003
[3] Úř. věst. L 283/33, 27.10.2001
[4] Úř. věst. L 123/42, 17.5.2003
[5] Úř. věst. L 52/50, 21.2.2004
